NĚCO O NÁS

basketacka2Je to už 13-tým rokem, kdy se „píše historie“ basketbalového týmu Sokola Dubeč. Začínaly jsme jako malé holčičky, kdy nejmenším z nás bylo kolem 6-ti let. Nejdříve nás byla plná tělocvična – a to doslova. Chlapci, dívky, či spíš chlapečci a holčičky – všichni pod vedením našich dvou „tet“ Zuzek – Zuzky Vyoralové a Zuzky Klégrové. Začátky byly krásné – hráli jsme hry, občas zadriblovali a hodili na koš, ale po čase se muselo „začít makat“. Zuzky si nás rozdělily – Zuzka Vyoralová skupinu mladších a Zuzka Klégrová (dále jen jako teta, či naše teta )skupinu starších. Tréninky byly těžké, ale bavily nás. Později přišly první přátelské zápasy a začínalo se ukazovat, že jako smíšené družstvo nebudeme moci pokračovat dál…

Proto se z nás stal plnohodnotný dívčí team . Mezi úplně první právoplatné hráčky, které působily v družstvu a působí v něm dodnes patřily Vlada Pacovská, Zlata Pacovská, Kristýna Klégrová, Nikola Klégrová, Aneta Choutková, Bára Fuksová a Lucka Jurištová. Oddílem prošly téměř všechny děti z Dubče a Dubečka, ale jen tyto vydržely od začátku až dodnes. Zuzka nás přihlásila do soutěže a my jsme začaly hrát své první zápasy v kategorii nejmladší mini, kdy o něco šlo. Jelikož naše družstvo bylo věkově hodně nevyrovnané a soupeřky nejen „narostlejší“, zkušenější a prostě o něco málo lepší, nedařilo se nám vítězit, ale začalo se rýsovat něco, co se v budoucnu ukázalo jako mnohem důležitější… Začala se z nás stávat parta – naše teta v nás od začátku pěstovala to, že vyhrát je fajn, ale nejdůležitější je, aby jsme spolu držely pohromadě… A za to jsme jí nejvděčnější.

Po necelých dvou letech se k nám přidala naše nejzkušenější pivotmanka Petra Brtníková, po ní za nějakou dobu další – Bára Pánková. Přichází první větší či menší úspěchy. Nejnezapomenutelnější je zajísté vyhraný celovíkendový turnaj, kdy jsme porazily i soupeřky klubů zvučných jmen. Zanedlouho k nám přišly další posily v podobě Dominiky Novákové, Zuzky Pechrové, Kristiny Michálkové a Jany Pechrové. Postupně jsme se posouvaly v dívčích soutěžích z konce tabulky na její střed. Naše výkony byly nevyrovnané – uměly jsme zazářit, ale také přivést naší tetu k šílenství… Taky jedna z vlastností, která našemu teamu zůstala dodnes.

Díky neustálé aktivitě naší tety a laskavosti sponzorů jsme začaly jezdit nejen na turnaje po Čechách, ale vyjely jsme i do zahraničí. Naším prvním cílem se stala Vídeň. Byly to krásné týdny – ve Vídni byl basket na každém kroku a my chodily s otevřenými ústy a jen zíraly.

Velmi důležitým člověkem se pro náš team stal pan Brtník, který byl a je nenahraditelným článkem. Vozí nás na naše zahraniční „výlety“ a tam se svým neuvěřitelným orientačních smyslem nachází vše, co potřebujeme, ba vždy i nějakou zajímavost navíc. Z Vídně jsme si nepřivezly žádný cenný kov, ale to nijak nezkazilo náše jedinečné zážitky. O rok později jsme již dokázaly sehrát velmi vyrovnané zápasy s kluby z nejrůznějších míst Evropy. A skončily jsme na 4.místě.

Družstvo se nám rozrůstá o další členky – naše dvojčata – Gábinu a Petru Holubovy. Z dvojčat se zanedlouho staly pivotmanky, kterých byl v družstvu nedostatek a i přes to, že postavou přípomínají spíše křehké tanečnice, se pod košem začaly prosazovat.

Vyrostly jsme a z děvčátek, dorostenek se staly „ženy“, i když naprosto neplánovaně. Do soutěže mladších dorostenek se v Praze přihlásila pouze tři družstva, takže soutěž se nemohla konat. Jediné, co nám poradili na svazu, přihlásit se do soutěže žen a postaršit team…

Začaly jsme hrát II. třídu žen a první sezónu nezakončily nijak úspěšně. Přesto jsme vyjely na další výlet a to tentokrát do Amsterodamu. Byl to opět jedinečný zážitek, kdy jsme poznaly krásy tohoto města i jeho okolí, ale konečně se nám dostalo i úspěchu – skončily jsme na 6. místě (z 16 teamů), kdy jsme porazily i hráčky z Ameriky, Holandska a Německa. Amsterdam jsme opouštěly nerady a domů jsme opět přijely obohaceny o další kamarády – tentokráte z Holandska .

Jak jsem už párkrát podotkla za hodně – spíš skoro za vše – jsme vděčné tetě Zuzce. Díky její iniciativě jsme od malička jezdily dvakrát ročně do Rokytnice nad Jizerou na soustředění. V zimě na lyže a běžky, v létě na basket. Toto místo se pro nás stalo druhým domovem, většina z nás tam prožila nádherné chvilky a dodnes se tam rády vracíme. Jelikož nás nebylo na zaplnění celé chaty dost, každoročně s námi jezdili chlapecké teamy – nejdříve Sokol Pražský, Sokol Horní Počernice, později Jírovcovo náměstí a Sokolasovy sestry a díky tomu se naše basketová parta rozšířila o další „členy“ – o naše velké kamarády. Další akcí, která je spjata s naším teamem je každoročně konaný turnaj u příležitosti dětského dne a také jarní soustředění na kolech v Třeboni. Prostě nemůže být nuda.

Poslední a pro nás velmi příjemnou inovací bylo „podzimní soustředění“ v Egyptě. Absolvovaly jsme 2 ročníky:-). Byly to týdny plné sportu, sluníčka a super kolektivu. A jelikož jsme se vrátily nakonec všechny, i když velbloudů bylo nabízeno hodně, nezbývá nám než se těšit třeba ještě někdy příště…

Na závěr bych ještě představila osoby, které k nám neodmyslitelně patří, ač za nás nehrají . První důležitou je paní Pánková a pan Pánek – rodiče, kteří na každý náš domácí zápas přijíždí a trpělivě zapisují – snášejí výkyvy našich skóre i nevybíravé poznámky soupeřek. Další je pan Procházka – pán, který za nás bojuje, jak se dá, aby jsme pro náš team měly vždy co nejlepší podmínky pro hraní. A nakonec všechny naše rodiče, kteří nás vozili vždy, když bylo potřeba po různých částech republiky, podporovali nás a pomáhali.

Prostě náš „Sokol Dubeč“ je jedinečný team. Kdo nás nezná – nevěří, ale jakmile k nám někdo přijde – nechce od nás odejít .Úspěchy nejsou moc velké, ale věříme, že jednou přijdou. Ale prostě pro nás je nejdůležitější to, že jsme prostě team, který drží při sobě a doufáme, že to tak bude dál. Jelikož už jsme „velké“ holky nechaly jsme se přesvědčit na kurz rozhodčích a trenérů licemce C.

První zkušenosti s pískáním byly víc než hrozné a tak u toho téměř nikdo z nás nezůstal a pískáme spíše jen přáteláky. Zato trenérské činnosti se u nás velmi daří:-). Po náboru v létě 2011 se v Sokole Dubeč nashromáždilo tolik dětí, že jsme vytvořili dva týmy dětí 2003-2005, 2006-2008. Děti milují nejen své trenérky, se kterými již absolvovaly dvě letní, dvě zimní a jedno cyklistické soustředění, ale i basketbalová klání:-).

Prostě basket v Sokole žije!!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *